Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem se dostal ke včelaření ?

 

     K tomuto koníčku jsem přišel náhodou. V roce 2006 jsem navštívil strýce Karla od mé manželky. Vzal mě do své zahrady ukázat stromky a další výpěstky, neboť jsem chtěl poradit, co si na své docela velké zahradě vysadit. Nemohl jsem přehlédnout na konci jeho zahrady patrový včelín, který i dnes hraje všemi barvami. Když jsme pomalu přistupovali k včelímu stavení, strýc zašel do včelína a donesl mi klobouk. "Nehrej si na hrdinu, tady máš klobouk a nemávej prudce rukama." Věděl, co říká, neboť se včelaření věnuje od školních let. Abych pravdu řekl, zpočátku jsem měl nahnáno. Respekt - je asi to pravé slovo, čím pojmenovat pocit při první návštěvě včelína. Se včelkami jsem měl již v průběhu mého života tu čest se poznat. Zpravidla to končilo žihadlem v některých částech mého těla. Naštěstí to trochu nateklo a druhý den odeznělo. Ale podstatné je to, že jsem nemusel vyhledat lékařskou pomoc. Když teď nad tím přemýšlím, myslím, že se strýc ani neptal, zda jsem alergický. Prostě dobrák od kosti.
     Prohlídka včelína byla zajímavá. Karel výklad o včelkách uměl podat, proto slovo dalo slovo a za čtrnáct dnů jsem mu pomáhal s medobraním. Ten pocit byl fantastický. Všude okolo to bzučelo a vonělo propolisem. Poprvé jsem viděl, jak to v úle vypadá. Mohl si na tu živou nádheru sáhnout. Královna, která běhala po plástu s plodem, trubci, kteří se pletli do cesty dělnicím – au – žihadlo ...no a toho medu, který tak krásně voněl a hlavně chutnal. Poprvé jsem si odvíčkoval plást, ze kterého pomalu tekl zlatý med. Po několika odstředěných rámcích v medometu Karel otevřel kohoutek a med začal vytékat přes sítko do plastového barelu, který byl zanedlouho plný. Vydařený den jsme ukončili několika štamprlemi víčkovice. Uau. Něco tak dobrého jsem ještě nepil. Domů jsem odcházel pln dojmů s hlavou nafouklou informacemi k nezaplacení. V batohu jsem si odnášel několik sklenic čerstvě vytočeného medu. Bzukot v uších ustal, až když jsem usnul. Možná tady .... se zrodila ta myšlenka, pořídit si vlastní včelky. Do konce roku jsem byl ve včelíně ještě několikrát, kdy jsem viděl, jak se včelstva léčí a chystají na zimu. A abych přes zimu prý nezahálel, tak mi Karel půjčil literaturu a několik ročníků časopisu Včelařství. Informace tekly horem dolem a už jsem se těšil na jaro.
     Na další jarní návštěvě v roce 2007 se mě Karel zeptal. "Tak co! Jdeš do včel?" Nemohl jsem nic jiného odpovědět než to, že "JDU DO VČEL." Měl jsem hodně otázek – myslím, že tehdy bolela hlava zase Karla. Prošel jsem si to znovu a uvnitř se sám sebe ptal, zda to zvládnu a jak to překousne moje manželka. Několikrát byla se mnou ve včelíně a myslím, že se jí ta představa o mém včelaření, docela zamlouvala. V průběhu roku jsem začal s nakupováním základních včelařských potřeb a hledal to správné místo na zahradě. Navštívil jsem místního včelaře přítele Reicha, kterému jsem sdělil mé úmysly začít včelařit. Byl rád, že věkový průměr místních včelařů o něco málo klesne. I z jeho strany jsem byl obdarován cennou literaturou. Rok 2007 utekl jako voda a já si opět mohl při dlouhých zimních večerech dopřát tu lahodnou chuť víčkovice u rozečtených knížek – samozřejmě o včelkách.
     Rok 2008 byl tady. Opět jsem měl několik záludných otázek, na které mi Karel pohotově odpověděl - léta praxe. Pak mi v červenci zavolal, že má pro mne dva oddělky. Po příjezdu jsem šel rovnou ke včelínu, kde ukázal na dva úly – žlutý a modrý, které stály hned vedle místnosti medárny. Karel dokouřil cigaretu a řekl. „Jak dojde výsledek měli z Dolu, a pokud bude vše v pořádku, převezem je k tobě.“
     31. července došel protokol z výzkumného ústavu s výsledkem – negativní. 10. srpna v brzkých ranních hodinách stojí úly na zahradě v Němčanech. Byl jsem šťastný jak malej kluk. Ještě ten den jsem holkám dal cukerný roztok a pomalu je připravoval na první zimu u "HOBBY  VČELAŘE."
 

Děkuji Ti Karle.

 
Další příběh včelek na naší zahradě již zaznamenávám pouze fotograficky.